Tenis Křenovice

Opět tu máme náš oblíbený seriál „jak jsme prohráli“. Ani nevim, co bych vlastně vytknul Křenovicím. Podle mě tam třeba mají super dvojku kurt, který mají vyhrazený zejména pro beach volejbal. A já měl tu možnost na něm hrát, přátelé! Musím poznamenat, že kdykoliv něco padlo před midlajnu, tak se nebylo potřeba vůbec vzrušovat zběsilým sprintováním. Nemusel to být ani kraťas, protože naprosto totožně se zachoval tenisák i při smeči. Prostě tam zůstal ležet, úplně bez hnutí. Na tomto volejbalovým kurtu vyhrála pouze Peťa, protože hrály jen na malý a všechno hrála obouruč tzv. bagrem. Škoda, že mě tato strategie vůbec nenapadla… No jo, ti mladí.

Nebudu ale předbíhat, protože všechno začalo už brzy ráno mentálním tréninkem. Pavel si dal při východu slunce ranní jógu, osedlal svůj bezporuchový Renault Scenik 1.9tD a vyrazil mě nabrat do Mokré ve smluvený čas 8:00. V 7:50, když jsem si ještě v pyžamu čistil zuby, už Pavel nervózně popojížděl před domem tam a zpět. Bylo mi jasný, že to smrdí nějakým strečinkem, protože cesta do Křenovic trvá celých 10 minut a my tam měli být v 8:30. V autě jsme celou tu dobu různě taktizovali a zvažovali, jakým způsobem se necháme porazit. Pavel byl krapet nervózní z toho, proč ho náš kapitán Pádlo postavil proti borci, který ho pokaždé porazil (asi teprve jen 5x). Každopádně nic lepšího jsme nevymysleli, než to prostě nechat tak. Když jsme se v 8:05 přiřítili do Křenovic na kurty, překvapivě ještě nebylo pokropeno ani zameteno. Nevim, co tam celou tu noc dělali… Nicméně bečku měli naraženou, takže se šel Pavel hned přeptat, jestli nemají ionťák i pro nás. Ale i u výčepu bylo překvapivě zavřeno. Takže 25 minut čistého času jsme věnovali počítání letadel a měření, jak vysoko asi letí. Uteklo to jako voda a v 8:31 jsme už oba stáli na kurtu a proroctví se začalo pomalu, ale jistě naplňovat.

Pavel si připsal po asi hodině a půl šestou prohru, zatímco mi v průběhu zápasu neustále zvedal sebevědomí se slovy „špatný, špatný…“. Můj střelec sice vypadal na infarkt při náročnějším pohybu, ale zase tolik se nenadřel, protože dal asi 35 kraťasů. No a když jsem se ho snažil prohodit, tak udělal cca jeden až dva krátké kroky, natáhnul se asi 2,5 metru k míči, který by tělem normálně nedoběhnul, a s naprostou grácií mě úderem asi 2,5 cm těsně nad sítí vždy prohodil. Poté, co mi takto k midlajně zasadil pár ředkviček do toho oraniště, jsem tento agroboj vzdal.

Petře jsem předal suprově zrytý kurt se slovy 0:2 tečem, makej. No a jak už jsem psal na začátku, skutečně mákla. Za půl hodiny se proryla k vítězství! Mira šel tím pádem na kurt za stavu 1:2 úplně bez tlaku a pocitu odpovědnosti. Takže se z toho vylouplo krásných 1:3, kdy jsme se chtěli s Pavlem už odebrat na oběd, když si do toho přijel vždy pozitivně naladený Jirka Žemla a říká: „Tak kluci, dejte si ještě čtyřhru, coo? Sice jste už prohráli, ale je teprve jedenáct a oběd je ještě daleko!“ A když už držel v ruce dva půllitry, těžko jsme s Pavlem mohli říct NE. Tak jsme tam ty dva blonďáky nalačno poslali a šli předvést, co je v našem týmovém duchu skryto. Přestože jsme spolu s Pavlem hráli poprvé, sehráli jsme se soupeřem naprosto vyrovnaný zápas. První set 1:6 a druhý 6:0. Přetahovali jsme se doslova o každý balón! Protože se oběd nevyhnutelně blížil a pivo místní hladoví domorodci během zápasu zlikvidovali, rozhodli jsme se pro super tiebreak. Ukázalo se však, že to byla další taktická chyba, které soupeř rychle využil, a vyprovodil nás z kurtu. Škoda no, mohli jsme hrát vyšší soutěž. Pádlo říkal, že jsme prý hráli o postup (nevim teda kam, protože v této vesnické paralympiádě se nikam postoupit nedá), a my to takhle pohnojili…