Nedělní mistrák v Bučovicích se nesl v duchu menšího despektu, protože ty lidi tam ještě přece nedávno jezdily na oslech a teď stojí před kurty dva bavoráci a jejich dvojku musí kvůli nedostatku hráčů suplovat sám Dan Landa. Je to věc, která nás samozřejmě mírně zaskočila, ale řekli jsme si, že to přece nemůže byt silné družstvo. Navíc jsme 14 dnů netrénovali, takže se síly alespoň trošku srovnají.
Já se Zuzi jsme sice dorazili přesně na čas, zato na jiné kurty. No nevadí, alespoň jsme soupeři dali možnost se rozcvičit a morálně připravit na elitu mokerského tenisu. Při příjezdu na správné kurty jsme už měli možnost zastihnout naši trojku Ladika v úmorném souboji proti svému neméně zdatnému soupeři. Sice hodně spěchal domů, ale i přes to a přes svůj pokročilejší věk si vychutnal třísetovou bitvu, která trvala přibližně stejně dlouho jako celé mistrovské klání mezi těmito dvěma velmocemi Jižní Moravy. Zuzi a já jsme tedy zahájili své vysoké hry na nízké úrovni. Když jsem se občas periferně ohlídnul k Zuzi, byl jsem si téměř jistý, že svými vysokými loby, po celou dobu zápasu, má soupeřku v hrsti a dobře zvolila taktiku na svém letošním prvním pobytu na kurtě. Na druhé straně, u Ladika, lítaly míčky tak nízko a rychle, až jsem si říkal, že přece tak nízko nemůže být ani síť. Když jsem viděl, jak se Ladik svými Willsony zakusoval v divokých skluzích do ne zrovna dobře spojené antuky, říkal jsem si, že ten dnešek máme 100% v kapse. Obul jsem tedy svoje nové po 10 letech obměněné Willsony a schválně sáhnul po své druhé, nehrané a téměř stejně staré raketě. Na kurt jsem nastoupil v naprostým klidu, protože Dan Landa přece nehraje a nikdy nehrál tenis. Inu zmýlil jsem se a co hůř, zmýlil jsem dokonce i ve svých elitních spoluhráčích, stejně tak jako ve výsledku nedělního klání. Sice jsem svým výkonem tým podržel, ale nebylo to nic platné, protože i přes moji drtivou výhru a zpěvákova psychického kolapsu, byl do příjezdu Fialky stav 1:2. A to bohužel v náš neprospěch. Honzík přišel naštěstí v supr formě, mírně vylitej ze sobotního večírku, ale protože pil celej večer jen bezlepkový pivo, tak měl jen mírně nafouklý bříško. Věděl jsem, že jsme zachráněni a naše mladá naděje výsledek srovná na 2:2, takže soupeř bude nucen v brutálním psychickém tlaku a taky z důvodu fyzického vyčerpání čtyřhru skrečovat. Nakonec i toto se ukázalo jako nesprávný odhad, protože Honzík místo bezlepkových desin lil celou noc ligu všeho, co na stole bylo, a i on po asi 39 minutách boje, jestli se to tak dá nazvat, soupeři hru doslova odevzdal.
Čtyřhru jsme, jak se asi každý dovtípí, rozhodli na papíře v očekávání alespoň dobrého obědu. Debakl 1:4 jsme si sice nezasloužili, ale alespoň jsme přijeli domů včas na oběd o odstín tmavší…
Luďa je nejen dobrý fotograf, ale i reportér. Možná by měl vyrazit i na utkání A týmu a něco vtipného i pozitivního napsat.